GAUDEAMUS IGITUR !
(rozmarné čtení o
tom, jak bratislavská universita se zrodila a jak její lékařská fakulta
své dětství prožívala – hrst vzpomínek sepsaných v Praze, září
1949)
Kapitola 10 – Societas facultatis medicaes (záver)
…
Vrcholnou však událostí
stal se hned svojí premiérou medický ples. V roce 1922 cítil se již medický
spolek na tolik silný, že si troufal aranžovat ples ve stylu v Bratislavě
zcela neznámém. Asistent Vikin Sedlák zvolen za
předsedu, Kodl jednatelem a už začaly přípravy.
Mediků, kteří
se svým uměním tanečním přicházeli v úvahu, bylo pramálo, sotva
20. Uspořádal se sice na chodbách internátu týdenní kurz pro ty, jejichž
pedály byly volšový. Cvičila se sice beseda, v
poledních a večerních hodinách se pilně pohopsávalo po chodbách
internátu, ale počet tanečníků tím nikterak nevzrostl.
Vypůjčilo se ještě asi 6 oktavánů.
Největší potíže byly
s obleky, pěkný frak měl jen předseda Vikin
Sedláků. Kodl měl frak po tatínkovi a ostatní neměli žádného
roucha tanečního, kromě Nádašiho. Šlo se
teda nejprve k profesorům a vyramovaly se jejich
garderoby. Kadlický půjčil svůj maturitní černý oblek.
Kostlivý frak a smoking a tak dále. Ale to bylo všechno málo.
Nezbývalo než jít do
půjčovny k starému Zinsenheimovi. V úterý
po obědě stál před Zinsenheimovým
krámkem houf mediků. Dovnitř směl jen jeden člen výboru a
ostatní vždy po dvou. Starý Zinsenheim posadil si
cvikr na špičku nosa, přeměřil
odborným a ostrým pohledem medikovu štatui, hrábnul
mezi černé oděvy. Natáhl briskně kabát na svoji oběť,
zatáhl energicky za límec, poodstoupil, rozhodil paže a věštecky pronesl:
"Wie angegossen."
Ale kdypak obchodníci mluvili pravdu? Natož starý Zinsenheim.
Lakýrky se zhotovily snadno. Koupily se tři lahvičky laku a k
večeru před bálem vyráběly se ze starých polobotek lakýrky. Do
půlnoci to snad vydrží a po půlnoci potopa. Nedostatek bílých rukavic
hradila ochotně chirurgie.
Ani zvání
neobešlo se bez mnohých rozmarností. Vážené osoby zvaly se deputací - Stodolovic, Bellovic, Žuffovic, Kalayovic. Žádný z nich
ani dobře nevěděl, jak se mají na tohle pozvání tvářit. Ale
prišli všichni.
Medici vybrali si k
pořádání bálu sál v ministerské budově. Byl drahý, ale medici si
troufali. Žadonili a nakonec stálo nájemné jen jedno kolo dýmkového tabáku,
které spolok věnoval správci ministerské budovy
panu Kolarčikovi. Šel medikům na ruku a
valně přispěl svoji radou a pomocí k zdolání nemalých
technických obtíží. Muzika se zvala vojenská. Kapelník Obruča musel z
Prahy zvláště objednat akademické fanfáry a nacvičil Gaudeamus igitur. Taneční pořádek navrhl akademický grafik
Milan z Brna, objednali se kytice růží pro dámy a už se mohlo začít.
Určeno kdo
půjde pro kterou dámu na estrádu, kdo pro maminku a kdo pro dceru, Vikin Sedlák zaujal místo těsně pod estrádou, kde
každé dámě odevzdal kytici růží a taneční pořádek. Kodl
zůstal u vchodu a aranžoval vstup. Měl k dispozici několik
mediků, kteří uváděli dcery, jiné, kteří byli určeni
na doprovod pánům a konečně skupinku vypůjčených
oktavánů, kteří dělali "vocas".
Komandantem tohotodle vocasa
byl poloslepý medik Martykán. Nosil brýle se
sklíčky tlustými na malík.
Přišla-li osobnost
určená na estrádu, musel to Kodl u vchodu řádně uspořádat.
Pán jde s dámou - dobrá, dva medici kolem nich, dozadu Martykán
s vocasem a teď se zatáhlo za provaz, který
byl uschován za portierou a vedl na galerii k
hudbě, kde jej měl za ruku přivázaný vojáček. Zatáhlo se
tedy za provaz, zazněly fanfáry a už se šlo.
A šlo to zcela hladce.
Kol 9. hodiny začala ale chodit jedna honorace za druhou, takže na jedny
fanfáry šli najednou 2 až 3 hosté. To by konec konců nevadilo, ale stal se
malér. Když taková větší skupina, ve které byl Netoušek
s paní, došla na estrádu, nastala pausa, ve které
paní Netouškouvá požádala medika Martykána,
aby jí přinesl z garderoby na podium bílou lišku. Šel milý poloslepý Martykán, s náležitou opatrností přehodil kožešinu
přes natažené paže a vstoupil do sálu. Vtom nějaká dobrá duše zatáhla
za provaz a poslušní vojáci začali vytrubovat fanfáry Martykánovi,
který sám prostředkem sálu ubíral se k pódiu, nese jak velebnou svátost na
rukách bílou lišku paní Netouškové. Ale to náladu
nepokazilo.
K 10. hodině
přišel Hynek se svojí paní, která imponovala vždycky zvláště
jednoduchou, ale vybranou elegancí. Všichni medici kol nich, fanfáry
třikráte opakované a na konec Gaudeamus igitur.
A pak už prvý tanec.
Ten prvý bál byl ze všech
nejlepší. Kromě členů profesorského sboru s dámami byli tam
všichni významnější Slováci s rodinami a byli udivení. Na tohle nebyli
zvyklí. A nálada byla nad očekávaní dobrá a družná. Tancovalo se o sto šest.
Pokud si mohu vzpomenout, byli tam tenkrát Bellovic, Kalayovic, Okánik, Blaho, Mičura, obě rodiny Stodolů, Jurkovič a
mnoho jiných.
Ples se opakoval
tradičně každý rok. Pochopitelně, že se téměř
každoročně přitrefila nějaká
rozmarná příhoda. Tuším, že to bylo na třetím plese, kde po
půlnoci objednali si Slováci cikány, aby jim zahráli do ouška jejich
odzemku. Hynek tu cigánskou muziku neměl rád.
Ale tehdejší protektor plesu Müller dovolil, aby po půlnoci cikáni
přišli a Iljuška Paulíny Tóth po několika
skleničkách dobrého vínka vyskočil na stupínek a odzemok
už jen lítal. Když byl Ilija v nejlepším, zpozorovali kolemstojící, že při
každém poskoku zablýskne se Iljovi pod šosy bílá skrvna,
která se povážlivě zvětšovala. Volali jsme na Iliju: "Dost už
dost" ...Ale čo by... a Iljuškovi
nohy i šosy poletovaly a na celý sál se blýskala Iljuškova
roztrhnutá panimanda.
Ale co by, bylo po
půlnoci a byli to medici. Také při jedné divočejší besedě,
tancované po půlnoci, upadl starý Jurkovič na naleštených
parketách a tak jsme milého Jurkoviča sbírali po parketách. Ale nic
nemohlo pokazit náladu.
Poslední opouštěl
ples vždycky Sumbal. A s ním několik členů výboru,
kteří museli vydržet až do konce. Hospodyňky chodily už nakupovat,
trhovci rozkládali své zboží do stánků, pekaři roznášeli housky, když
před ministerskou budovou zjevila se vysoká postava Sumbalova
podpíraná dvěma mediky. "Izvoštik"
mohutně se rozlehlo po ránem obestřené ulici. Dva medici složili
opatrně postavu Sumbalovu do fiakru, zavezli jej do špitálu, kde už vrátný
Jánoš věděl, jak to dále zařídit, aby pan asistent se brzo
dostal do postele.
Konec plesu. A za rok na
shledanou.
Zdroj:
Karel Přerovský: Gaudeamus Igitur!,
z pôvodného nepublikovaného rukopisu upravil prof. MUDr. Ivan Hulín, DrSc. Vydala Lekárska fakulta Univerzity Komenského
v Bratislave, vyšlo vo vydavateľstve SAP, 1995